A opravdu mě miluješ? No, celkem tě miluju. A miluješ mě nejvíc na celém světě? No tak to ani omylem!
Tak tohle se svou vyvolenou či vyvoleným nikdy nezkoušejte. To je opravdu tenký led. Ale tento fiktivní rozhovor naštěstí neproběhl mezi dvěma lidmi. Na sílu vzájemného vztahu se v něm dotazovalo vlastnické bydlení. A ten, kdo odpovídal … no to je průměrný Čech. Třeba právě jako vy nebo já.
Velice často v médiích slýcháme, jak my Češi milujeme vlastnické bydlení. Mluví se někdy dokonce o jakémsi kultu vlastnického bydlení. Je to stejně nesmyslný narativ, jako to, že jsme národ Švejků, nebo že máme nějaké speciální zlaté české ručičky.
Své následující úvahy založím na statistických datech zveřejňovaných Eurostatem a troufnu si říci, že data Eurostatu lze v tomto ohledu považovat za zcela relevantní. Většina údajů je za rok 2022.
Jen několik málo zemí, které ještě data nedodaly, má hodnoty převzaty z let 2021 resp. 2020. Ale vzhledem k tomu o jakém tématu se bavíme, tak rozdíl několika let nehraje naprosto žádnou roli. Podíl vlastnického bydlení se z roku na rok rozhodně nijam významně nemění.
Podívejme se nejprve tedy na to, jak si stojí naše země z pohledu podílu vlastnického bydlení. Jinými slovy, jak velká část bydlení je bydlením „ve vlastním“.
Na grafu je vidět, že podíl vlastnického bydlení v České republice činí asi 77 %. Přistupme na chvíli na myšlenku, že to vůbec není málo a že to je onen kult vlastnického bydlení.
Ale co na grafu vidíme dále?
Vidíme, že Česká republika se nachází v podstatě uprostřed. A to se bavíme o celé Evropské unii plus několik dalších evropských non-EU zemí. Pokud my v ČR pořád mluvíme o naší fascinaci vlastnickým bydlením, co by měli říkat Estonci, Chorvati anebo Slováci? Proti nim je náš vztah k vlastnickému bydlení vlastně docela vlažný.
Pojďme ale dále do většího detailu
Evropské země mají za sebou různou historii. Velká část Evropy byla v poválečné historii součástí tzv. východního bloku. Byly to země se socialistickým zřízením, země nikoliv demokratické, země pod vlivem Sovětského svazu. Jejich ekonomika nebyla silná, možnosti styku s vyspělým světem byly omezené, cestování bylo velmi omezené.
Lidé neměli možnost cestovat po světě, dělat (nepolitické) kariéry. Vlastně to jediné, kde byli trochu svými pány byly jejich domky se zahrádkou nebo třeba i byty v paneláku. Byla to téměř jakási životní meta. Moc jiného toho totiž k dosahování nebylo. Myslím si, že to je první část skládačky na téma, kde vznikl větší podíl vlastnického bydlení. Prostě historie nás naučila, že moje je moje.
Vzpomeňme si také, že během let po revoluci docházelo u nás k privatizacím různých státních a městských bytů. Jejich obyvatelé měli možnost je odkoupit za naprosto netržní ceny.
Doslova za pár šupů. Byli by blázni, kdyby to neudělali.
To se určitě také významně podepsalo na podílu vlastnického bydlení. Ale nebyla to nějaká naše láska neláska. Bylo to zcela racionální chování.
Podívejme se tedy na stejný graf ještě jednou. Nyní jsem v něm ovšem odlišil zěmě bývalého tzv. východního bloku od zemí bývalého tzv. západního bloku.
Tento graf mou domněnku potvrzuje. Všimněte si, že třetina zemí s nejvyšším podílem vlastnického bydlení jsou země východního bloku. A spodní téměř polovinu zemí, kde je podíl vlastnického bydlení nejnižší, tvoří země bloku západního.
A co je úplně nejlepší, všimněte si, že ze zemí bývalého východního bloku je vztah k vlastnickému bydlení u Čechů prakticky nejmenší. Kazí nám to jen Slovinci 🙂
To neukazuje na nějakou zvláštní oblibu vlastnického bydlení. Ukazuje to spíše na dědictví minulosti. V případě České republiky navíc nijak zvlášť silné. A tak, jak se vyvíjí trh v posledních letech si dovolím říci, že se nevyhnutelně ubíráme směrem postupného poklesu podílu vlastnického bydlení. Ne protože bychom se od něj „odmilovali“, ale protože si ho stále méně a méně můžeme dovolit.
Můžeme to skrývat za tendenci mladých generací upřednostňovat mobilitu, nevázat se na jednu lokalitu, ale osobně si myslím, že to je nesmysl. Mladší generace už se prostě střetávají se světem, ve kterém pro většinu z nich je vlastní bydlení nad jejich ekonomické možnosti. A z dat jiných zemí se zdá, že to je zcela normální vývoj.
A podívejme se ještě na jeden extrémně zajímavý graf. Ukazuje, jak velká část nemovitostí sloužících k vlastnickému bydlení je zatížena hypotékou (kategorie „owner, with mortgage or loan“).
Graf je opět barevně rozdělen na bývalý východní a západní blok a je z něj naprosto jasně vidět, že podíl nemovitostí k vlastnickému bydlení, které jsou zatíženy hypotékou, je výrazně vyšší v zemích bývalého západního bloku.
Když si dáme všechny tyto grafy do hromady, je z nich vidět následující princip: země, které za sebou mají podstatně delší historii tržního hospodářství mají menší podíl vlastnického bydlení. A tento relativně menší podíl je výrazně nadprůměrně často financován hypotečním úvěrem.
Vztah k vlastnickému bydlení není otázkou toho či onoho národa či státu. Je to otázka historického vývoje. A tvrzení, že my Češi si ve vlastnickém bydlení nějak zvlášť libujeme je slušně řečeno nesmysl.
